Příběhy Nemocnice Kyjov
MUDr. Petr Hudeček
MUDr. Petr Hudeček nastoupil do kyjovské nemocnice v roce 1983
a působil zde jako internista, endokrinolog i dlouholetý ředitel. Ve vedení nemocnice stál od roku 1991 dvanáct let a dodnes se věnuje lékařské praxi.
Jak se vyvíjela vaše profesní dráha od nástupu do nemocnice?
Nastoupil jsem v roce 1983, ale záhy jsem odešel na vojnu – v té době absolventi medicíny chodili povinně na rok na vojnu jako poddůstojníci. Na podzim roku 1984 jsem se vrátil a začal jsem pracovat na interním oddělení jako sekundář. Zhruba od roku 1986 jsem působil jako ambulantní lékař a v roce 1990 už jsem měl druhou atestaci.
Do toho přišla Sametová revoluce. Shodou okolností a také s pocitem, že „kdo, když ne my, kdy, když ne teď“, jsem se zapojil do komunální politiky a do dění kolem Občanského fóra. Zorganizovali jsme tady několik mítinků a nakonec to vedlo k tomu, že jsem se stal předsedou odborové organizace.
V roce 1991 došlo k rozpadu OÚNZ (Okresní ústav národního zdraví, socialistická organizační struktura zdravotnictví, která sdružovala zdravotnická zařízení v daném okrese) a následovaly další volby. Přihlásil jsem se proto do konkurzu na místo ředitele a na podzim roku 1991 jsem ho vyhrál. Od prosince 1991 jsem pak působil jako ředitel až do srpna 2002 nebo 2003, teď si přesně nevzpomínám. Poté jsem byl ještě asi půl roku pověřen řízením a následně jsem odešel.
Když jsem působil jako ředitel, uvědomil jsem si, že interna je příliš široký obor na to, abych se jí mohl plně věnovat vedle všech manažerských povinností. Zároveň jsem nevěděl, jak dlouho budu funkci ředitele vykonávat. Proto jsem si udělal atestaci z endokrinologie. V té době ještě nebyla endokrinologie tak vytížená jako dnes. Dnes jsme dva endokrinologové a nestíháme, zatímco tehdy jsem tuto práci zvládal dva až tři dny v týdnu vedle funkce ředitele.
Proč je dnes endokrinologie tak vytížená?
Nárůst práce v endokrinologii souvisí jednak s lepší diagnostikou, jednak s objektivním nárůstem endokrinních chorob. Endokrinologie se také více dostala do povědomí. Ukazuje se, že řada poruch, o kterých se dříve nevědělo, skutečně existují a dnes je umíme zachytit.
Dnes už nezachycujeme pouze těžké, do očí bijící poruchy, ale i latentní formy onemocnění, například u mladých dívek nebo obecně u mladých pacientů. Zvyšuje se také záchytnost nádorů a celkové povědomí o endokrinologii. Ukazuje se, že jde o obor, který se týká velké části populace. Přibližně pět procent obyvatel této země má nějakou endokrinopatii, nejčastěji v oblasti štítné žlázy, což je jen o něco méně než u cukrovky.
Medicína je navíc tak široká, že je v ní pořád co nového hledat. Vždycky s úsměvem říkám, že po první atestaci jsem se začal teprve bát, že udělám chybu. Po druhé atestaci jsem se už bál úplně všeho, protože jsem si znalosti zase prohloubil a zjistil jsem, že všechno může být i jinak. Všechno má své odvrácené stránky a podání jakéhokoli léku je zároveň volbou určitého rizika.
Člověk se zkrátka bojí celý život a má z medicíny respekt. Po atestacích se tento respekt, a možná i obavy, vždycky ještě prohloubily. Říkám to samozřejmě trochu s nadsázkou a s úsměvem, ale myslím, že každý, kdo atestoval, ten pocit zná. Bojíme se, a je to tak normální. Čím je člověk starší, tím víc se bojí. Vždycky je potřeba být pokorný a hodnotit všechno velmi opatrně. Nebýt nikdy jako king.
Jak se oddělení za dobu vašeho působení změnilo?
Medicína se mění strašně rychle. Když jsme nastupovali do praxe, rentgen představoval maximum. Ultrazvuk byl něco výjimečného – byl jeden přístroj v okrese, později jeden přístroj v nemocnici. Výpočetní tomografie se teprve zaváděla a my jsme ji prakticky neviděli. Během devadesátých let jsme se pak poprvé začali setkávat s jejími výsledky a začali jsme ji používat.
Od té doby právě výpočetní tomografie a později i magnetická rezonance medicínu výrazně posunuly a úplně změnily způsob práce. Všechno je dnes mnohem rychlejší. Řadu zásadních diagnóz je možné stanovit během jediného dne. Zkrátily se doby hospitalizací a výrazně vzrostl význam zobrazovacích metod i lékařů, kteří se diagnostikou v této oblasti zabývají. Dnes jsou to odborníci napříč mnoha obory – pracují se sonografií, magnetickou rezonancí, scintigrafií a dalšími zobrazovacími metodami. Je to neskutečný posun, který samozřejmě výrazně zlepšil možnosti medicíny.
Když se člověk ohlédne za čtyřiceti lety praxe, je až s podivem, co všechno za tu dobu zažil. Doba se neuvěřitelně zrychlila. Jsem v praxi už třiačtyřicet let a když jsme začínali, tyto možnosti jsme si vůbec nedokázali představit. Mění se také spektrum nemocí, se kterými se setkáváme. Některé choroby pro nás přestaly být tak významnou hrozbou, jiné naopak přibývají. S rostoucím věkem pacientů a obecně se stárnutím populace narůstá počet onkologických onemocnění, ale také důsledků aterosklerózy tepen, tedy cévních a koronárních příhod.
Tyto akutní stavy se dnes ale často řeší jinak než dříve. Pacienti se k nám mnohdy ani nedostanou na lůžkové oddělení, protože jsou ošetřeni akutně specializovanými pracovišti. A když se k nám dostanou, bývá to často jen na velmi krátkou dobu, třeba na dva dny. Spektrum chorob, které na interním oddělení léčí, se tím výrazně změnilo. Akutní formy ischemické choroby srdeční dnes vídáme málokdy, případně jsou okamžitě řešeny.
Bohužel se u nás naopak častěji objevují pacienti s nemocemi, u nichž žádná podobná technologická revoluce nepřišla. Typickým příkladem je jaterní cirhóza. Tito pacienti u nás často leží dlouho a mnohdy jde o lidi, jejichž zdraví je těžce poškozené alkoholem. Těch změn je ale tolik, že je ani nedokážu všechny obsáhnout a zhodnotit.
Co jste musel práci obětovat?
V medicíně člověk vždycky něco obětuje, protože je to hodně času, hodně práce a hodně služeb. U nás to nakonec dopadlo tak, že naše děti řekly, že medicínu nikdy dělat nebudou. Z hlediska inteligence by na to určitě měly, o tom mě přesvědčují denně, ale nechtělo se jim žít život, jaký jsme žili my se ženou, protože jsme oba lékaři. My jsme tehdy brali jako přirozené, že když budeme dělat medicínu, budeme chodit do služeb a pracovat i nad rámec běžného úvazku.
Medicína člověku tedy bere hodně volného času, ale zároveň přináší radost z práce. Já z ní radost mám. Je mi osmašedesát let, jsem už vlastně v důchodu, ale pracuji čtyři dny v týdnu a k tomu mám služby, takže ve výsledku je to skoro pět dní týdně. Nedá se tedy říct, že bych si tu práci nevybral nebo že bych ji nechtěl dělat. Kdybych ji dělat nechtěl, tak ji nedělám. Tu práci neděláme pro peníze. Je to spíš o tom, že nás ta práce pořád baví. Za úspěch v roli lékaře pak považuji to, že se mi daří žít normální život a že jsou pacienti spokojení. To je pro mě taková každodenní drobná radost a zároveň úspěch.
Jak hodnotíte své ředitelství?
Byl to extrémní stres a extrémní zátěž. Prožil jsem tak dvanáct let a byl to úplně jiný život. Když jsem byl potom z této činnosti vysvobozen, chodil jsem do práce jako na dovolenou – s úsměvem a radostí každý den. Práce ředitele je velmi náročná, pokud ji člověk myslí vážně a chce ji dělat naplno.
V době, kdy jsem působil jako ředitel, byla kyjovská nemocnice existenčně ohrožená. Nebyla v okresním městě a nebyla ani v politickém výsluní, takže její postavení nebylo vůbec jisté. Za těch dvanáct let se nám ji podařilo stabilizovat, rozvinout a zainvestovat tak, že se stala jednoznačně největší nemocnicí v okrese. Stala se nezrušitelnou a udržela si všechny důležité odbornosti, bez kterých okres s tolika obyvateli nemůže fungovat. Podařilo se nám ji pevně začlenit do sítě nemocnic, s nimiž se počítalo i do budoucna.
Byla to doba, kdy se o nemocnicích často rozhodovalo politicky bez ohledu na rozložení obyvatel a na to, kam lidé skutečně chodí za péčí, nebo jaké služby jsou v daném regionu potřeba. Rozhodovalo se o tom, co se prodá a která nemocnice bude zrušena. Těch dvanáct let bylo velmi hektických. Nikdy jsem tehdy neměl víc než týden dovolené v kuse, ale podařilo se to. Dnes je to naopak — díky náhradnímu volnu za služby a běžné dovolené mám volna opravdu hodně.
Vybavujete si konkrétní případy, které vám utkvěly v paměti?
Ano, některé pacienty a případy si pamatuji velmi dobře. I takové, u kterých si říkám, že jsem mohl jednat lépe. A také takové, které byly naprosto výjimečné. Vždycky je nutné se k těmto případům vracet a přemýšlet, jestli se nedalo něco udělat jinak nebo lépe. Myslím, že každý lékař má svůj pomyslný „hřbitůvek“ – seznam lidí a situací, u kterých má pocit, že se možná dalo udělat víc. V danou chvíli si tím třeba nebyl jistý, nebo k tomu objektivně nebyly podmínky, ale zpětně se k tomu vrací. Člověk musí o medicíně uvažovat pokorně, protože nikdo není bezchybný. Je důležité si tyto zkušenosti pamatovat pro další případy.
I v endokrinologii dnes objevujeme věci, o kterých jsem si nikdy nemyslel, že je v životě uvidím. Jsou to diagnózy, o nichž se píše, že se vyskytují třeba u jednoho z milionu nebo z deseti milionů případů ročně. A najednou tyto pacienty máme. Pak si člověk říká, jestli u nás nebyli i dřív, nebo jak je možné, že jsme je tehdy neviděli.
Souvisí to samozřejmě i se zlepšenou diagnostikou. Dnes můžeme mnoho vyšetření udělat v podstatě na počkání. Otevírají se tím velké možnosti, ale zároveň už nejsou žádné výmluvy, že něco nešlo. Dnes se dá zjistit téměř všechno.
Medicína je díky tomu velmi pestrá. Někdy mám pocit, že jsme mohli udělat víc, jindy si naopak říkám, že bylo fantastické, že jsme na diagnózu vůbec přišli a že jsme udělali maximum. Myslím, že to tak má každý lékař. Alespoň s těmi, se kterými se stýkám, o tom často mluvíme – jak úžasné a někdy nečekané věci se v medicíně dějí a jak se nakonec podaří vyřešit i situace, které by nikdo nečekal.
Možná je to už takový stařecký povzdech, ale u mladých lékařů si někdy všímám určité suverenity, s jakou do medicíny vstupují. Do jisté míry je to asi ochranný faktor a je to nutné. Kdyby se člověk bál úplně všeho, nemohl by vzít do ruky ani stříkačku. Lékař se nesmí bát příliš. Na druhé straně vědomí, že všechno může být složitější, než se zdá, je důležité. A někdy i svazující.
Mám ale kolem sebe i spoustu mladých lidí, které obdivuji. Jsou opatrní, raději se přijdou zeptat, případ spolu probereme a je to dobře. Přílišná suverenita je v medicíně velmi nebezpečná. Mít vedle sebe ve službě mladého suveréna, který má pocit, že všechno ví, to může být problém.
Co byste mladým lékařům vzkázal?
Mladé lékaře obdivuji. Ti, se kterými se tady setkávám, jsou velmi šikovní, dostatečně opatrní, sledují nové věci a rychle si doplňují informace. Je toho na ně hodně, a proto jim spíš fandím, aby vydrželi.
Vzkázal bych jim trpělivost, pokoru a zároveň odvahu vydržet. Medicína je obor na celý život. Člověk si ji nemůže vybrat a potom od ní jednoduše utéct. Vidím jen málokdy, že by někdo od medicíny opravdu odešel. Když už si ji člověk vybere, musí se v ní někdy takříkajíc vykoupat, někdy se pořádně nadřít, ale zároveň z ní může mít radost.
Kdybych jim tedy měl něco vzkázat, bylo by to, aby si z medicíny dokázali uchovat i radost z práce. Ta podle mě časem přijde.
Další zajímavosti budeme postupně zveřejňovat v průběhu roku. Jejich autorem je Milan Moudrý, student žurnalistiky, který prošel řadu historických pramenů a archivních materiálů a absolvoval rozhovory s pamětníky. Připravil ve spolupráci s tiskovou mluvčí Veronikou Hollerovou pro Nemocnici Kyjov.