Příběhy Nemocnice Kyjov: MUDr. Marie Žáková
MUDr. Marie Žáková nastoupila do nemocnice v roce 1971. Od roku 1979 do roku 2010 působila jako primářka kožního oddělení. Na oddělení potom sloužila na ambulanci do roku 2024.
Jaké byly vaše začátky v nemocnici?
Do Kyjova jsem nastoupila v roce 1971 hned po promoci. Zahájila jsem tam „kolečko“ – prošla jsem internou, gynekologií, chirurgií a následně jsem se dostala na kožní oddělení. Ze školy jsme měli v hlavě teorie, ale provoz jsme vůbec neznali. Všechno jsme se učili od sester – kam máme jít, kde co je, jaké typy vyšetření nemocnice vůbec má.
Původně jsem se rozhodovala mezi dermatologií a neurologií, ale protože neurologie byla v té době obsazená, zvolila jsem dermatologii. Zpočátku jsem ji vnímala spíše jako cestu k budoucí práci v kosmetice, nicméně samotný obor se mi brzy zalíbil natolik, že jsem už nechtěla odejít. V roce 1975 jsem složila první atestaci z dermatovenerologie. Postupně jsem si k oboru vytvořila silný vztah, a proto jsem o čtyři roky později absolvovala i druhou atestaci 05/1979. Po druhé atestaci jsem se přihlásila do konkurzu na primářské místo. Do funkce primářky jsem byla jmenována ve 32 letech v září 1979.
Začátky jsou náročné pro každého mladého a nezkušeného lékaře. Ale já měla dobrého primáře Hrůzu, on byl vynikající diagnostik a pochytila jsem od něho, co se dalo. V oblasti léčby mě zase významně ovlivnil doktor Franta z Hodonína, od něhož jsem přebírala praktické zkušenosti s terapií. Po třech až čtyřech letech jsem si už byla jistější.
Co jste si na dermatologii zamilovala?
Asi to dělalo i to, že primář byl příjemný a do všeho mě zasvětil. Původně jsem si tento obor představovala jednodušeji, spíše jako léčbu běžnějších kožních obtíží. Postupně jsem ale zjistila, že dermatovenerologie zahrnuje i velmi složité, systémové choroby. Právě ty mě začaly zajímat nejvíc – onemocnění, která přesahují samotnou kůži a souvisejí například s revmatologií, postižením pojivových tkání. Šlo o komplexní diagnózy zasahující vazivo, podkoží a další struktury. Setkáte se s nemocí, o které se předtím učíte jako o něčem vzácném. Najednou během roku máte tři nebo čtyři takové případy – jako například nemoc motýlích křídel.
Jak se oddělení za dobu vašeho působení změnilo?
Když jsem nastoupila, byl na třicetilůžkové oddělení jeden primář, jeden sekundární a jeden ambulantní lékař. A tři lékaři jsme byli až do revoluce. Dnes je na oddělení šest lékařů, zatímco počet hospitalizovaných pacientů výrazně klesl, ale rozšiřuje se ambulantní činnost. Dříve bylo běžné, že pacienti zůstávali v nemocnici delší dobu a oddělení byla plně obsazená. Lidi tam leželi dost dlouho. Dnes je krátká ošetřovací doba a “doléčuje” se doma.
A co se týče vybavení?
Ze začátku jsme pracovali s minimem techniky a spoléhali především na vlastní zkušenosti. Na oddělení tehdy platilo, že nový primář dostal alespoň nějaké nové vybavení. Já jsem takto získala kryokauter – přístroj, který byl na svou dobu velmi drahý. Až do poloviny 90. let jsme si na oddělení sami prováděli mikrobiologická vyšetření. U kapavky jsme si dělali vlastní stěry, kultivace i mikroskopickou diagnostiku. Měli jsme kvalitní mikroskop a byli jsme v tomto směru poměrně soběstační. Postupně jsme ale od této praxe museli ustoupit, protože provoz vlastního mikrobiologického zázemí z hlediska hygienického byl zrušen a vyšetření provádělo mikrobiologické oddělení nemocnice. Léčebné možnosti byly tehdy obecně omezené. Například u lupénky se běžně využívalo takzvané „horské slunce“, tedy jednoduchá forma fototerapie. Technické vybavení mnoha oddělení bylo na nízké úrovni.
Zásadní změna přišla v roce 2002. Oddělení bylo přestěhováno do nové budovy, kde bylo soustředěno kožní oddělení, ambulance, diabetologie i další provozy. Tehdy se nám také podařilo získat moderní UVB kabinu pro fototerapii, která byla jinak dostupná spíše jen na klinikách. To byla nejlepší věc, co jsme mohli dostat – u chronických onemocnění, jako jsou ekzémy, atopická dermatitida, lupénka nebo některé vaskulitidy, přinášela velmi dobré výsledky. U některých pacientů vedla dokonce k dlouhodobému zklidnění onemocnění. Najednou jsme měli lupenkáře, kteří byli i deset let v klidu, aniž by se jim onemocnění vracelo každý rok. O tuto léčbu byl velký zájem, pacienti k nám dojížděli i z širšího regionu. Investice do přístroje se navíc poměrně rychle vrátila díky vysokému počtu výkonů.
Před odchodem do důchodu se mi ještě podařilo vybudovat malý zákrokový sál, kde jsme mohli provádět drobné chirurgické výkony – například odstraňování znamének, nádorů a jiných kožních lézí. Také se výrazně zrychlila diagnostika, protože pacienti už nemuseli čekat na termín na chirurgii.
Jak se měnilo v průběhu let zastoupení nemocí pacientů?
Pohlavních chorob bývalo dříve opravdu hodně. Zlom nastal v 90. letech, kdy se postupně omezovala depistážní práce. Byla zrušena místa depistážních pracovníků. Najednou to vypadalo, jako by pohlavní choroby téměř zmizely. V posledních letech jsme měli třeba pět, šest případů kapavky ročně, syfilis dokonce někdy i víc než kapavky. Dříve jsme ale běžně evidovali 250 až 350 kapavek za rok.
Pacienti tehdy procházeli pravidelnými kontrolami – po týdnu, po čtrnácti dnech, po měsíci a pak i dlouhodobě. Ta prevence byla opravdu důsledná. Pohlavní choroby se podchytávaly včas a systematicky. V rámci republiky jsme patřili mezi země, kterým se podařilo syfilis téměř vymýtit. Velkou roli hrála právě depistáž. Fungovali jsme skoro jako detektivové – dohledávali jsme všechny možné kontakty, kdo by mohl být nakažený. Samozřejmě ne každý řekl všechno, ale často se to stejně postupně odhalilo. Někdo přišel později s tím, že byl v kontaktu s nakaženým, a vyšetřování pokračovalo dál. Díky tomu byla situace pod kontrolou.
Léčba i sledování pacientů byly velmi důsledné. U syfilis byli pacienti sledováni prakticky celoživotně, protože neléčené onemocnění mohlo přejít až do neurologických forem. Za celou dobu jsem měla jediný opravdu těžký případ – pacienta s rozvinutou neurosyfilis, s příznaky jako tabes dorsalis nebo progresivní paralýza. Léčba byla složitá, penicilin, který je standardem, u něj nezabíral. Nakonec pomohla až dlouhodobá léčba cefalosporiny. Byl to výjimečný případ.
Vybavujete si nějaké další případy, které vám utkvěly v paměti?
Toho bylo strašně moc. Silný dojem na mě udělal i jiný pacient, se kterým jsem se setkala už jako mladá primářka. Byl to muž s nejasnou vyrážkou – vysoký, pohledný, typově připomínal mladého Roberta Redforda. Vyrážka se objevovala a mizela, léčba zabírala jen dočasně a diagnóza nebyla jasná. Zpočátku jsme zvažovali různé možnosti – lupénku, vaskulitidu, jiné systémové onemocnění. Pacient u nás ležel téměř měsíc a až třetí biopsie přinesla odpověď. Ani na specializované klinice si zpočátku nebyli jistí – nad histologickými preparáty přemýšlel i profesor s týmem. Nakonec se rozhodlo provést znovu kompletní vyšetření na syfilis – a právě to diagnózu potvrdilo. Teprve následně se podařilo dohledat i zdroj nákazy. Pacient se pohyboval v určitém okruhu lidí, mimo jiné v Bratislavě, a díky důsledné depistáži se podařilo odhalit i další případy – myslím, že tehdy šlo ještě o tři pacienty v našem okrese. Právě díky systematickému vyhledávání kontaktů se podařilo nákazu zachytit a dál nešířit. I to ukazuje, jak důležitá tehdy depistáž byla.
Jak na pacienty vzpomínáte?
Když se jim člověk věnoval, byli vždycky vděční, a mně stačilo to slovo poděkování. Pacienta jsem brala jako rovnocenného. Člověk musel s každým jednat trochu jinak, komunikovat s ním tak, aby ho přivedl tam, kam potřebuje.
Chybí vám nemocnice?
Pracovala jsem vlastně až do sedmasedmdesáti let, i když ten poslední rok už jen jeden den v týdnu. A to už nebylo dobré, nebyl čas na kontroly. Když jsem udělala nějaký zákrok, potřebovala jsem pacienta vidět za tři, čtyři dny, a on mohl přijít až za týden. U nádorů to bylo obzvlášť důležité. Když člověk rozvyšetřuje pacienta, chce sledovat vývoj, výsledky, efekt léčby – a to se za jeden den v týdnu prostě nedá. Navíc jsem cítila, že mě ten jeden pracovní den unaví na dva další. Po sedmdesátce už člověk cítí únavu jinak – do pětasedmdesáti to šlo dobře, pak už jsem byla znatelně unavenější. Zajímavé je, jak práce udržuje člověka „v kondici“. Dokud jsem pracovala, měla jsem pocit, že mi to myslí úplně stejně jako dřív. Denně člověk pracuje se stovkami diagnóz, kódů, výkonů, musí si všechno pamatovat, reagovat rychle. A najednou, když skončí, má pocit, že zapomíná – jména, drobnosti. Ten trénink mozku v práci je nenahraditelný. Na druhou stranu si teď užívám jiné věci. Když je dobré počasí, chodím pravidelně na dlouhé procházky, klidně sedm, osm kilometrů. Kratší procházky podle mě nemají takový efekt, ale ty delší opravdu pomáhají – jak fyzicky, tak psychicky.
Další zajímavosti budeme postupně zveřejňovat v průběhu roku. Jejich autorem je Milan Moudrý, student žurnalistiky, který prošel řadu historických pramenů a archivních materiálů a absolvoval rozhovory s pamětníky.