MUDr. Jan Trubačík působil jako primář dětského oddělení v Nemocnici Kyjov do roku 2012. Na ambulanci oddělení potom pracoval do roku 2022.
Jak vzpomínáte na své začátky v nemocnici?
První den, co jsem nastoupil do nemocnice, jsem zjistil, že ze školy vůbec nic praktického neumím. Sestry, které tam tehdy byly, byly naštěstí nesmírně schopné. Tehdejší zdravotní školy je připravily na to, aby mohly okamžitě nastoupit na oddělení a začít pracovat. Velice mi pomohly.
Na ty začátky hodně rád vzpomínám. Přestože jsme tam byli pouze čtyři lékaři, množství práce jsme zvládali bez stresu. Byli to totiž všichni bezvadní kolegové. Spolu se sesterským a pomocným personálem to byl kolektiv, o kterém nemůžu říct půl slova špatného ani po tolika letech.
Vedoucí pracovníci, kteří byli ve funkci přede mnou – ať už to byl pan primář Strýček nebo potom paní primářka Bartošová –, byli nesmírně srdeční nejen k pacientům, ale i ke kolegům a svou práci milovali. Bylo to moc fajn.
V jakých směrech jste byl po škole na práci nepřipravený?
Škola nás připravila na to, abychom věděli, odkud se choroba bere, jak se rozvíjí, co se děje v jednotlivých buňkách. Ale v praxi nestačí hloubat nad tím, co se děje v buňkách. Dítě potřebuje léčit teď, ne vymýšlet, jestli za to můžou makrofágy nebo jiné buňky. Tomu praktickému přístupu jsme se museli učit od zkušenějších kolegů.
Navíc přístrojové vybavení bylo v té době minimální. A protože pan primář Strýček nespolupracoval s tehdejším režimem, naše oddělení při vybavování novou technikou předběhla obvykle jiná s angažovanějším vedením.
Jaké vybavení vám tehdy chybělo?
V sedmdesátých letech jsme neměli ani ultrazvuk, o magnetické rezonanci nebo CTčkách ani nemluvě. Jediné, co jste měl, byl rentgen a laboratorní vyšetření, která vám pomáhala se orientovat. Ale šlo to. Byla to práce spíš pro hlavu, než pro přístroje.
Léky byly také velmi omezené a některé na příděl. Antibiotik byly k použití v nemocnici jen tři čtyři typy a v terénu jich bylo k dispozici ještě míň.
To se vše hodně změnilo od druhé poloviny osmdesátých a hlavně v devadesátých letech. V té době jsme poznali značné zpoždění za západními státy. A protože se profesoři, docenti a lékaři dostávali čím dál víc ven, tak s sebou přinášeli zpátky nové poznatky. Také získávali informace o nových přístrojích a ty se k nám začaly ve velmi malých množstvích dovážet. Pro dětské oddělení se tehdy podařilo získat první velmi kvalitní inkubátor.
Týká se to ale nejen vybavení. V dřívějších dobách nemusely být v nemocnici ani informační tabule, kde je dětské oddělení – poznal jste to podle pláče. Nedalo se s tím moc dělat, na kojeneckém oddělení bylo 26 lůžek a na to dvě sestry. Dnes je tam polovina lůžek a o polovinu víc sester, takže péče je o mnoho intenzivnější.
Přišly po revoluci nějaké další změny?
Všechno se změnilo. Okamžitě se uvolnily návštěvy, změnil se vztah pacient – doprovod, personál – lékař – sestra. Vzniká skutečná interakce rodiče a dítěte s lékařem, roste důležitost komunikace. Nově není žádoucí všechno direktivně řídit, mnohem důležitější je všechno vysvětlovat. I když je k tomu někdy potřeba značná dávka trpělivosti…
A to všechno děti vstřebaly velmi rychle, myslím si, že podstatně rychleji než dospělí. Dá se říct, že se nemocniční prostředí „zlidštilo“.
Jak se dětští pacienti měnili v průběhu let, mezi generacemi?
S dětmi nikdy problémy nebyly. Ať už kojenec, batole, předškolák, školák, starší osmnáctiletí kluci… úplně normální kontakt, bez jakýchkoliv konfliktů. Personál totiž věděl, že se musí chovat partnersky, že nemůže jen nařizovat, zakazovat, ale má se snažit domluvit. V devadesáti procentech případů to šlo.
Toto se nezměnilo. Změnily se ale bohužel podmínky, ve kterých dnes děti žijí. Těch stresových situací, se kterými se nedovedou vyrovnat, je strašně moc. Někteří to pak řeší drogami, sebepoškozováním, alkoholem, pokusy o sebevraždu.
Po covidu to možná u těch mladých začalo ještě gradovat. Došlo k výraznému odcizení jednotlivců, úzkostem, závislostem na sociálních sítích. Virtuální kontakty mladým lidem a dětem k plnohodnotnému životu nestačí.
Co jste musel své profesi obětovat?
Odskákala to rodina, protože my jsme si mysleli, že naše místo je v nemocnici. Že tam jsme pro děti, a jestli je to v pracovní době nebo po pracovní době, to nikdo neřešil.
Obzvlášť v těch pozdějších dobách mého funkčního období se stalo obvyklým, že vám zavolají z nemocnice kdykoliv v noci, a vy tam jedete, protože víte, že musíte – nebo možná prostě chcete. Služby sloužili všichni a vzájemně si vypomáhali.
I noví lékaři na oddělení přicházeli s tímto úmyslem – oni tam budou pracovat a budou sloužit. Sloužit pacientovi.
I díky tomu na to vzpomínám velmi rád – na kolegy, na sesterský personál. Dodnes jsme ve velmi dobrých vztazích.
Udělal byste dnes něco jinak?
Asi bych se ještě víc vzdělával, abych se mohl pacientům věnovat na ještě vyšší odborné úrovni. Aby mohlo platit to, že na vyšší pracoviště budou odesláni jen ti pacienti, jejichž léčba je zcela mimo naše možnosti.
Samozřejmě si člověk vybaví i pacienty, u kterých ho později napadne, že mohl něco udělat lépe. Nebo se rozhodnout jinak. A pochyby vás už trápí napořád.
Co berete za váš největší profesní úspěch?
Těch věcí byla samozřejmě celá řada.
Před třiceti čtyřiceti lety u nás leželo dítě, které mělo velmi těžký zánět mozkových blan. Bylo to velmi nebezpečné onemocnění hrozící neurologickým a ortopedickým postižením. Nám se ho podařilo i s těmi omezenými léčebnými možnostmi zcela vyléčit a ten chlapec odcházel naprosto zdráv.
A pár roků zpátky, když jsem v nemocnici pracoval ještě na ambulanci, se tam objevila starší paní s dospělým synem, vyžádala si mě a řekla: "Syn se žení a my vám neseme výslužku." Já jsem hleděl na oba dva, protože jsem nepoznal, kdo to je. Až když mi řekli, s čím tam chlapec ležel a jak to všechno bylo, tak jsem si to dal dohromady. To jsou krásné vzpomínky.
Ve funkci primáře jsem strávil dlouhých 27 let. I v letech, kdy ve společnosti začal převládat individualismus, se mi podařilo udržet soudržný kolektiv s dobrými mezilidskými vztahy a toho si cením asi nejvíc.
Čemu vás dětští pacienti v životě naučili?
Že jsme partneři. Že já nejsem ten Bůh, ke kterému oni mají vzhlížet, ale že si budeme rozumět jenom tehdy, když já budu rozumět jim a oni mně. Tohle je přínos pediatrie jako takové.
Další zajímavosti budeme postupně zveřejňovat v průběhu roku. Jejich autorem je Milan Moudrý, student žurnalistiky, který prošel řadu historických pramenů a archivních materiálů a absolvoval rozhovory s pamětníky.