Ohédnutí do historie - 70. léta
V předchozích desetiletích se nemocnice rozrostla o řadu odborností, vyšetřovacích složek a ambulancí. Některá pracoviště – například revmatologie, foniatrie, stomatochirurgie nebo kojenecký ústav – měla význam i pro širší region. Zároveň se ale stále zřetelněji ukazovalo, že odborný růst naráží na limity prostoru, vybavení i personálních možností.
Už rok 1970 ukazuje nemocnici jako ústav pracující na hranici kapacit. V té době měla 743 lůžek, z toho šest pro anesteziologicko-resuscitační péči, a sanitní vozy za rok ujely téměř 390 tisíc kilometrů. Nemocnice sloužila totiž nejen Kyjovu, ale širokému okolí.
Jen v tomto roce odešlo 44 sester na mateřskou dovolenou, pět do důchodu a sedmnáct rozvázalo pracovní poměr. Prodloužení mateřské dovolené, jakkoli důležité pro rodiny, nemocniční provoz výrazně komplikovalo. Za takových podmínek nemohla být péče vždy na takové úrovni, jakou by si nemocnice přála. Nedostatek kvalifikovaného středního zdravotnického personálu se táhl celým desetiletím.
Nemocnice měla v této době sedmnáct lůžkových primariátů a k tomu nelůžková oddělení, například centrální rentgen, patologii, transfuzní stanici, centrální laboratoř a rehabilitaci. To, co se v šedesátých letech teprve rozvíjelo, se na počátku sedmdesátých let stalo pevnou součástí nemocničního organismu. Jenže právě tím se také prohlubovala prostorová tíseň. Zatímco v roce 1946 šlo o několik základních primariátů, po pětadvaceti letech se do původních pavilonů muselo vejít kolem dvaceti odborných pracovišť.
Například rehabilitační oddělení, které bylo otevřeno roku 1972, se už nevešlo do běžných prostor, a muselo tak být umístěno v suterénu.
Nemocnice se snažila zaměstnance stabilizovat. V září 1973 byla v areálu dokončena výstavba 32 jednopokojových bytů. Nebyla to okrajová investice: bydlení bylo jedním z předpokladů, jak udržet lékaře, sestry a další pracovníky v Kyjově.
Výrazným organizačním zlomem byl rok 1976, kdy došlo ke sjednocení nemocnic v Kyjově a Hodoníně v rámci Okresního ústavu národního zdraví v Hodoníně. Nový celek měl sídlo v Kyjově a zahrnoval nemocnici v Kyjově s poliklinikou, nemocnici v Hodoníně s poliklinikou a rehabilitační oddělení polikliniky ve Veselí nad Moravou. Na papíře šlo o mohutný zdravotnický komplex, v praxi však dál narážel na nedostatek personálu. V roce 1977 bylo přijato šestnáct všeobecných lékařů, mnozí však po krátké době odcházeli zpět do Brna. Podobně stále chyběly sestry – někdy připadala jediná sestra na šedesát lůžek.
Sedmdesátá léta přinesla ale také důležité personální změny. Chirurgii dlouho vedl primář MUDr. Emil Kytlica, který náhle zemřel v roce 1972. Jednalo se o zkušeného chirurga a dobrého organizátora, který podporoval vznik samostatné anesteziologicko-resuscitační péče. Interna byla až do roku 1979 spojena s primářem MUDr. Josefem Soldánem. V neurologii odešel roku 1970 do důchodu MUDr. Jaroslav Smrž a nastoupil MUDr. Karel Dohnal. Laboratorní služby rozvíjel RNDr. Rajmund Kotas, na nějž po roce 1979 navázal RNDr. Josef Šaněk. Nástupcem MUDr. Lejsky se stal v roce 1974 MUDr. Josef Jugas
Měnila se i skladba pacientů. Stále významnější skupinu tvořili staří lidé, často s dlouhodobými nemocemi a složitou sociální situací. I když se jejich stav zlepšil natolik, že by mohli odejít domů, nemocnice stále častěji suplovala i chybějící sociální péči.
Vedle toho rostla úloha protialkoholní a psychiatrické péče; protialkoholní poradna měla v tomto roce už 731 pacientů a dětské psychiatrické oddělení vyšetřilo přes pět set dětí. Nemocnice se potýkala také s otravami dětí léky nebo zvýšeným výskytem pohlavních chorob u dospělých. Neřešily se tedy jen čistě medicínské diagnózy, ale i důsledky životního stylu, sociálních problémů a domácí neopatrnosti.
Mezi nejvýznamnější počiny 70. let bylo zřízení školy při nemocnici. Jejími žáky byli dětští pacienti. Učitelky je navštěvovaly už ráno, rozdávaly hračky, učily, hrály si s nimi, zpívaly a podle možností je braly i do parkového areálu. Nemocnice měla denně v průměru 90 až 100 dětských pacientů a někteří zde zůstávali celé týdny. Dlouhodobým pacientům škola vystavovala i vysvědčení. Zvlášť náročná byla výuka na foniatrickém oddělení, kde se léčily poruchy řeči, koktání či špatná výslovnost. Škola dětem pomáhala nejen nezanedbat učení, ale také lépe snášet odloučení od domova.
Sedmdesátá léta však nelze oddělit od normalizační atmosféry – prověrky, kádrové posuzování, tlak na nestraníky a situace, kdy do odborného života nemocnice zasahovala politická hlediska. Zdravotníci pracovali v prostředí, kde vedle nedostatku prostoru, lidí a vybavení působila i politická nejistota.
Tato dekáda tak byla obdobím růstu ale i napětí. Nemocnice byla větší, odbornější a pro region stále důležitější. Rozvíjela se specializovaná péče, diagnostika, rehabilitace, onkologie i práce s dětmi a starými pacienty. Současně však provoz stál na lidech, kteří museli zvládat nedostatek personálu, stísněné prostory, technické limity i dobový politický tlak. Kyjovská nemocnice se modernizovala a rostla, ale její každodenní chod držela především vytrvalost, odbornost a lidskost těch, kteří v ní pracovali.
Prim. Strýček v čele kolektivu 25. výročí nemocnice
25. výročí nemocnice Prim. MUDr. Trubačík a kolektiv kojeneckého odd.
Další zajímavosti budeme postupně zveřejňovat v průběhu roku. Jejich autorem je Milan Moudrý, student žurnalistiky, který prošel řadu historických pramenů a archivních materiálů a absolvoval rozhovory s pamětníky.