Ohlédnutí do historie - 60. léta
V šedesátých letech se ukázalo, že provoz roste rychleji, než na co byl areál stavěn. Přibývali pacienti, oddělení, odbornosti i technické nároky. Nemocnice se rozvíjela, ale zároveň začínala pociťovat tlak, který bude provázet i další desetiletí: nedostatek prostoru, personálu, vybavení a provozního zázemí.
Na počátku desetiletí stál v čele nemocnice MUDr. Josef Janíček. Nemocnice už tehdy nabízela široké spektrum péče. K chirurgii byla přidružena urologie, při porodnickém oddělení působil kojenecký ústav a velký důraz se kladl na prevenci – v roce 1960 bylo v protirakovinné akci vyšetřeno 19 800 žen, lepší péče o matku a dítě se odrážela v poklesu kojenecké úmrtnosti.
Zvláštní místo měla v Kyjově péče o děti s vadami sluchu a řeči. Navazovala na práci ušního, nosního a krčního oddělení vedeného MUDr. Ladislavem Kolomazníkem. Její kořeny sahaly už do padesátých let, kdy vzniklo logopedické pracoviště pro děti s poruchami řeči. Při nemocnici fungovalo také lůžkové foniatrické oddělení a zvláštní školní péče, včetně zázemí pro nedoslýchavé děti. V roce 1961 se foniatrie osamostatnila jako primariát a jejím vedením byl pověřen MUDr. Vladislav Lejska. Nešlo jen o léčbu v úzkém slova smyslu. Děti s těžkými vadami sluchu se zde učily mluvit, správně vyslovovat a používat naslouchací přístroje. Cílem bylo vrátit je co nejvíce do běžného života a pokud možno i do normální školy. Právě na dětských odděleních se ukazovalo, že nemocnice nestojí jen na přístrojích, lůžkách a diagnózách, ale také na důvěře, trpělivosti a vztahu mezi zdravotníky, dětmi a jejich rodinami.
Mimořádné postavení si v těchto letech vybudovalo stomatochirurgické oddělení MUDr. Oty Šády. Věnovalo se úrazům čelistí, vývojovým vadám i zjišťování nádorů v oblasti ústní dutiny. V roce 1961 byl kolektiv operačního sálu tohoto oddělení vyznamenán titulem Za vynikající práci. Podobná pracoviště tehdy působila především při klinických ústavech, takže kyjovská nemocnice měla v tomto směru zřetelný náskok. Šádovo pracoviště mělo i širší odborný dosah: publikovalo, přednášelo a některé výkony v oblasti čelistní chirurgie byly vnímány jako inovátorské.
V druhé polovině desetiletí se zubní péče dále rozšiřovala. Roku 1967 vznikl ordinariát pro ortodoncii a roku 1969 ordinariát pro protetiku. Přesto zůstávala péče o chrup jedním z bolavých míst – zubních lékařů bylo málo, čekací doby byly dlouhé a zubní ambulance patřily k nejzatíženějším pracovištím.
Vedle samotné nemocnice se měnila i ambulantní péče ve městě. V Komenského ulici byla zřízena poliklinika, která převzala většinu odborných ambulantních služeb. Ve městě působily čtyři zdravotní obvody a dvě závodní zdravotní střediska. Nové uspořádání však potíže nevyřešilo beze zbytku. Poliklinika byla brzy přetížená, u registrace se tvořily fronty, čekárny nestačily a na jednoho lékaře připadal vysoký počet obyvatel. Lidé navíc stále častěji vyhledávali odborníky a více spoléhali na okamžitou lékařskou pomoc.
Důležitou oporou kyjovského zdravotnictví byla střední zdravotnická škola. V roce 1964 měla pět tříd a přibližně 150 žákyň, další studovaly ve večerní škole pro pracující. Praktický výcvik probíhal v nemocnici, na poliklinice i v jeslích a na výuce se podílela řada lékařů. Škola tak připravovala nové zdravotnice právě v době, kdy je nemocnice stále naléhavěji potřebovala.
V roce 1965 se osamostatnilo infekční oddělení s 60 lůžky. Vzniklo v prostorách uvolňovaných tuberkulózním oddělením; tuberkulózy díky očkování a léčbě totiž výrazně ubývalo, zatímco rostla potřeba péče o jiné infekční a respirační choroby.
Podobně se rozvíjela urologie. Od roku 1965 fungoval při chirurgii urologický ordinariát, jehož pacienti byli zpočátku hospitalizováni ještě na chirurgickém oddělení. V roce 1969 už bylo otevřeno samostatné urologické oddělení s třiceti lůžky a jeho přednostou se stal MUDr. Milan Caha.
Výraznou kapitolou byla revmatologie. Její počátky v Kyjově spadají do roku 1960, kdy byla péče o revmatologické pacienty zajišťována v rámci interního oddělení. Samostatné revmatologické oddělení vzniklo roku 1962 a jeho přednostou byl MUDr. Jaroslav Navrátil. Přijímalo pacienty nejen z Kyjovska, ale i z dalších okresů. Oddělení mělo význam i pro rozvoj revmatologie v širším československém prostředí – pořádala se zde odborná setkání, přednášky a sympozia a Navrátilovo pracoviště se také zapojovalo publikačně. Revmatologie náležela k oborům, které nemocnici řadily mezi zdravotnická zařízení s významem přesahujícím okresní působnost.
Odborně se diferencovala také interna. Byla přetížená, zvláště rostoucím počtem starších a chronicky nemocných pacientů, zároveň se však kolem primáře MUDr. Soldána vytvářela skupina odborně zdatných spolupracovníků. Jedním z výsledků bylo postupné vyčleňování specializovaných ordinariátů. Nemocnice se tak posouvala od všeobecné péče k jemněji členěné odborné medicíně.
S růstem odborné péče muselo držet krok technické zázemí. A to nebylo jednoduché. Provozní části nemocnice byly dlouho stísněné a provizorní. Kotelna od počátku nestačila, prádelna, kuchyně, dílny i další zázemí fungovaly pod tlakem. Upravovala se čistírna odpadních vod, budovala spalovací pec na odpad, rekonstruovala kotelna, pořizovaly se nové stroje do prádelny. Zlepšoval se vzhled pavilonů, pokojů a chodeb. V areálu vznikly lavičky, květinové výzdoby i parky mezi pavilony, které měly pacientům zpříjemnit rekonvalescenci. Vedle pochval se ale objevují i obyčejné provozní stížnosti: na nepořádek, ničení zařízení nebo nedisciplinované návštěvy.
V letech 1963 a 1964 byly na ploše někdejšího nového židovského hřbitova zbourány obřadní síň a ohradní zeď. Pomníky byly zčásti prodány a zčásti odvezeny, hroby však zůstaly neexhumovány. Pozemek se stal součástí nemocničního areálu a bylo zde vybudováno odpadové hospodářství. Památník židovským obětem druhé světové války, odhalený roku 1956, byl v letech 1964–1966 v rámci areálu několikrát přemístěn.
V roce 1966 byla v nemocnici také otevřena škola pro děti s delší nemocí. Vedl ji odborný učitel Antonín Hanák. Děti tak mohly pokračovat ve výuce i během hospitalizace. Ve stejném období došlo k několika odborným a personálním změnám. Oční oddělení vedl MUDr. König, v roce 1968 jej vystřídal MUDr. Trautmann. Novým primářem plicního oddělení se stal MUDr. Rejnuš. Na konci šedesátých let se v areálu objevovalo také tělovýchovné lékařství, zaměřené především na preventivní vyšetření sportovců.
Jedním z nejvýraznějších kroků k modernější medicíně bylo vyčlenění samostatné anesteziologicko-resuscitační péče. Do roku 1963 zajišťovali anestezii pracovníci operačních oborů. Od roku 1963 začal v nemocnici pracovat ústavní anesteziolog. O zřízení samostatného lůžkového anesteziologického oddělení se uvažovalo už ve druhé polovině šedesátých let, mimo jiné zásluhou chirurgického primáře MUDr. Kytlici. K 1. lednu 1969 bylo otevřeno šestilůžkové anesteziologicko-resuscitační oddělení a jeho prvním přednostou se stal MUDr. Ladislav Bartoš. Pro nemocnici to znamenalo důležitý krok k lepšímu zvládání náročných operací i péče o pacienty v těžkých stavech.
Rostoucí nároky byly patrné i v diagnostice a pomocných provozech. Laboratoře i rentgen narážely na stále větší počet vyšetření. Klinická biochemie a laboratorní provozy přitom nebyly jen technickým zázemím, ale samy se odborně rozvíjely. Transfuzní stanice, která vznikla už v padesátých letech, měla v šedesátých letech stále větší význam. Od roku 1964 začala provádět odběry krve od bezplatných dárců, což navazovalo na opakované výzvy k dobrovolnému dárcovství krve. Za zmínku stojí také odborné zázemí hematologie a transfuzní služby spojené s prací MUDr. Uhlíře.
K odbornému životu nemocnice patřilo i další vzdělávání lékařů. V roce 1965 vznikl v Kyjově Spolek lékařů, regionální odborná organizace sdružující lékaře a další zdravotnické pracovníky okresu. Podílel se na postgraduálním vzdělávání, pořádání přednášek a rozšiřování odborných znalostí.
Stále výrazněji se ukazovala také potřeba péče o staré a osamělé pacienty. Interní oddělení přijímalo mnoho nemocných vyššího věku; u části z nich se zdravotní potíže prolínaly s tíživou sociální situací. Někteří zůstávali v nemocnici i proto, že se o ně neměl kdo starat.
Přes všechny odborné úspěchy nemocnici trápil nedostatek zaměstnanců. Chyběli lékaři některých odborností, sestry, sanitáři, pomocný personál i pracovníci údržby. Situaci ztěžovalo zavedení volných sobot a prodloužení mateřské dovolené. Sestry proto někdy musely vykonávat i práce, které by jinak připadly pomocnému personálu – dovážely léky, prádlo a další materiál. K tomu se přidávaly technické potíže, například problémy s teplou vodou.
Z poválečného zdravotnického areálu se tak stále zřetelněji stávala členitá nemocnice s řadou specializovaných pracovišť, s rozvíjející se ambulantní péčí, diagnostikou, laboratořemi, školou pro nemocné děti i vlastním odborným životem lékařů. Zároveň se však v této době ukázaly hranice původního uspořádání: pavilony, technické zázemí i personální možnosti nestačily tempu, jakým přibývaly nové obory, pacienti a provozní nároky.
.jpeg)
Zvelebování parku, Dr. Šáda Revmatologické dny v Kyjově, 1968
.jpeg)
ARO Kyjov, 1969
Další zajímavosti budeme postupně zveřejňovat v průběhu roku. Jejich autorem je Milan Moudrý, student žurnalistiky, který prošel řadu historických pramenů a archivních materiálů a absolvoval rozhovory s pamětníky.